7. protiletadlový raketový oddíl Vlkava u Nymburka, podřízený pražské 71. plrb

Protivzdušná raketová obrana hlavního města Prahy byla mezi lety 1959-1989 zajišťována oddíly přímo podřízenými 71. protiletadlové raketové brigádě (3. divize PVOS Žatec), v jejichž výzbroji se za toto období vystřídalo několik typů raketové techniky, v počátcích především PLRK SA-75M DVINA, od roku 1965 byly jednotlivé oddíly přezbrojovány na PLRK S-75M VOLCHOV. Tyto oddíly s raketovými systémy středního doletu tvořily první, vnější perimetr obrany.

V první polovině 70. let byla kruhová protivzdušná obrana Prahy doplněna vnitřním prstencem oddílů vyzbrojených PLRK krátkého dosahu S-125 NĚVA.

Později, roku 1985, byla nově vybudovaná Protiletadlová raketová skupina VEGA u Dobříše vyzbrojena výkonnými PLRK dalekého dosahu S-200 VEGA.

Následující článek se blíže zaměřuje na jednu ze základen na vnějším perimetru Prahy, 7. plro ve Vlkavě u Nymburka. Tento oddíl náležel do takzvané "východní sestavy" (5., 6., 7. a 8. plro a technický oddíl ve Staré Boleslavi), budované od roku 1960, poté, co byl zajištěn hlavní náletový směr ze západu (1.-4. plro a to Chýňava u Berouna).

Popis 7. protiletadlového oddílu ve Vlkavě u Nymburka. Základny pro oddíly vyzbrojené PLRK SA-75 DVINA lze na leteckých snímcích snadno identifikovat podle několika charakteristických znaků. Zásadním determinantem je vždy 6 odpalovacích ploch tvořících půlkruh, v jehož středu se nachází podpovrchové, částečně zodolněné velitelské stanoviště. Celkově je konstrukční odolnost všech objektů základny o jeden řád nižší, v porovnání s později budovanými postaveními pro PLRK S-125 NĚVA, o základnách PLRK S-200 VEGA ani nemluvě.

Areál 7. plro leží na hřebínku Svatojiřského polesí, v nadmořské výšce přibližně 260 m n.m, 46 kilometrů severovýchodně od pražského Staroměstského náměstí. Celý oddíl je dle novější koncepce budování základen pro S-75M primárně rozdělen na tři části - objekt "A" (bytové domy pro důstojníky a jejich rodiny, postavené ve Vlkavě při cestě k útvaru, 50°16'18.43"N,14°57'54.06"E), objekt "B" (týlové zabezpečení, ubytovací monoblok, kuchyně, kotelna, mírové kanceláře, trafostanice a autopark, 50°16'46.5"N,14°58'42.92"E) a objekt "C", vlastní palebné postavení (50°17'0.68"N,14°58'56.79"E). V útvaru celkově sloužilo kolem stovky vojáků ZVS a důstojníků.

Rozčlenění základny na objekty "B" a "C" a plán oplocení areálu

Objekty "B" a "C" zeširoka obklopuje prvý pletivový plot na dřevěných kůlech, s tabulkami "Nevstupovat, vojenský prostor". Za tímto oplocením se v odstupu táhne ještě plot z ostnatého drátu, ne však už po celém obvodu útvaru. Živičná příjezdová komunikace odbočující ze silnice Vlkava - Loučeň u vlkavské hájovny procházela první bránou v oplocení a po 400 metrech míjí nejprve objekty týlového zabezpečení útvaru, tedy objekt "B". Zmínku si zaslouží zejména autopark, neboť zde byly krom 6 kusů přepravníků PR-11B garážovány i 30 mm PLDvK vz. 53, jimiž byl útvar vyzbrojen k zajištění obrany proti nízkoletícím cílům do 1000 m výšky (mimo dosah S-75M) a ochrany v čase svinování a rozvinování kompletu. Dvojkanóny rovněž sloužily k odrážení nenadálých leteckých a tankových přepadů přesunujících se kolon oddílu (příslušníci oddílu byli též standardně vyzbrojeni ručními raketami se samonaváděcí hlavicí STRELA). Ve vedlejších halách byla skladována zásoba PLŘS určených pro vypálení ve druhé salvě. Oddíly zařazené v rámci tzv. "východní sestavy", čili dislokované mimo předpokládaný hlavní náletový směr, totiž neměly v rámci objektu "C" z důvodů úspory stavebních nákladů vyprojektován samostatný skladovací úkryt. Na takovéto řešení se samozřejmě vázaly četné problémy s utajením, neboť pokud byly rakety připravované k transportu nebo jenom vytažené na nádvoří, musel každý cizí návštěvník objektu "B" čekat, dokud nebude technika schovaná uvnitř hal. Toto řešení často ztěžovalo například zásobování (pekaři s chlebem) a když v autoparku v létě '78 vypukl požár a technika byla evakuována na volné prostranství, museli přivolaní místní hasiči po zásahu čekat na příjezd kontrarozvědky a v rámci vyšetřování podepsat mlčenlivost.

3000 V elektrický plot se táhl kolem celého objektu "C" (uprostřed snímku v pozadí je navíc znatelný sloupek bezp. drát. plotu)	Pozorovací průzor v neprůhledné betonové stěně

Hlavní komunikace pokračuje od objektu "B" dále asi 200 metrů ke vjezdu do objektu "C", do palebného postavení. Samotný objekt "C" pak byl ještě navíc zajištěn zvnějšku postupně pletivovým plotem, elektrickým oplocením z ostnatého drátu na izolátorech, pod napětím 3000 V, za nímž v odstupu 5 metrů následoval bezpečnostní 80 cm vysoký drátěný plot, chránící před úrazem el. proudem strážní hlídku, jež se pohybovala v pět metrů širokém koridoru mezi tímto plotem a 3 m betonovou stěnou. V betonové neprůhledné stěně byly mezi panely v rozestupech ponechány úzké průzory pro sledování blízkého okolí objektu "C". Strážní koridor po obvodu oplocení tvořilo 7 rovných úseků, na každém lomu v trase dvoučlenné strážní hlídky bylo instalováno kontrolní tlačítko, signalizující dozorčímu na strážnici přítomnost hlídky v konkrétním úseku.

Brána v betonové stěně (jediné dodnes dochované oplocení objektu "C")	Úkryt ÚO-3 proti účinkům ZHN stojící nedaleko strážnice, měl zřejmě sloužit i pro případ ukrytí strážní hlídky	Úkrytová místnost, jedná se o starší typ objektu, využívaný v 50 - 60. letech

Ještě před oplocením stála strážnice s trafostanicí, napájející el. plot, opodál mezi pletivovým a elektrickým plotem byl zbudován pohotovostní úkryt typu ÚO-3 pro strážní hlídku, starší konstrukce. Uvnitř byla též skladována pěchotní munice. Za strážním stanovištěm následovala brána přes zmiňovaný pletivový a betonový plot, za nímž se již rozkládá palebné postavení.

Mimo vlastní oplocení objektu "C" byl kupodivu umístěn také přehledový radiolokátor P-12, zřejmě z důvodu vhodného vyvýšeného terénu a zachování potřebné ochranné vzdálenosti od odpalovacích zařízení a naváděcího RL SNR-75.

Maketa P-12, snižující pravděpodobnost zničení vlastního P-12 v případě leteckého útoku z malých výšek, byla vystavěna opodál.

Nedaleko přehledového RL byla též přistavena kabina a anténa radioreléové stanice 5Ja62 "Cykloida", sloužící k zajištění komunikace s nadřízeným velitelstvím prostřednictvím automatizovaného systému velení ASURK-1 (řízení osmi oddílů S-75 a S-125, automatické přidělování cílů, rozpoznávání vlastní/cizí). ASURK byl od roku 1978 nahrazen modernějším systémem VEKTOR, od roku 1985 nastupuje 5S99 SENĚŽ (již zahrnuje automatizované velení i pro Skupinu VEGA, vyzbrojenou PLRK S-200).

Zodolněné VS oddílu (první tři kóje zleva patřily EC EDS-100 a čtvrtá rozvodné kabi- ně RV, dvě kóje poněkud zapuštěné vzadu ukrývaly - opět zleva - kabinu aparatury AV a řídící kabinu UV)

Ústředním objektem celého oddílu je částečně zodolněné podpovrchové velitelské stanoviště, umístěné centrálně. Skelet je proveden ze železobetonových prefabrikátů a jen z menší části byl betonován přímo na místě, vestavby a příčky uvnitř jsou cihlové, stavba je zapuštěná pod úroveň terénu. Z VS působila Radiotechnická baterie oddílu. V prvních třech kójích (při čelním pohledu zleva doprava) bývaly umístěny 3 elektrocentrály EDS-100 (100 kW) a v další rozvodná kabina RV. Poněkud vzadu jsou pak kóje pro kabinu aparatury AV (výpočet souřadnic, řízení PLŘS) a řídící kabinu UV (systém důstojníka navedení, pracoviště velitele). Za kabinami AV a UV je objekt VS poněkud protažen, z kabin bylo možno vstoupit přímo do místnosti s planžetem, v zadní části objektu se nacházel pěchotní (nouzový) východ na povrch a vstupní chodbička do pohotovostního úkrytu proti účinkům ZHN. Úkryt je rámový, typu ÚŽ-6, s přímou přístupovou chodbičkou hrazenou protitlakovými a dvěmi protiplynovými dvířky, úkrytová místnost je vybavena suchým WC a několika pryčnami. Jelikož objekt VS postrádá jakýkoliv systém filtroventilace, bojová činnost by byla možná pouze při využití prostředků osobní protichemické ochrany (plynové masky).

Kóje pro kabiny AV a UV, z nichž byl přímý přístup do přilehlé místnosti s planžetem (plechová vrata všech kójí dnes již samozřejmě chybí)	Místnost s planžetem	Pěchotní východ z objektu VS	Vstup do příručního skladu v zadní stěně jedné z kójí pro EC
Pancéřová dvířka ŽDV-2, přehrazující vstup do pohotovostního úkrytu navazujícího na planžetovou místnost	Protiplynová vrátka ŽDV-6/II	Pohled chodbičkou zpět ke vstupu do úkrytu	Chemické WC v předsíňce
Úkrytová místnost	Vybavení úkrytu čítá pouze několik dřevěných poliček a pryčen

Budova pro odpočinek pohotovostní směny	Táž budova, pohledem přes stropnici VS

Vedle sjezdů do kójí velitelského stanoviště stojí co nejblíže v doběhové vzdálenosti budova pro odpočinek pohotovostní směny, vojáky zvaná jako "zkrácená". Krom nejnutnějšího sociálního zařízení zde byla společenská místnost a kuchyňka pro ohřev stravy.

Na prostranství nad VS stála vysoká, přibližně dvanáctimetrová konstrukce montovaná z ocelových profilů, k níž od východu směřovala 30 metrů dlouhá rampa. Zde, na nejvyšším místě v areálu, byla umístěna anténa naváděcího radiolokátoru SNR-75. Celá konstrukce, kabiny a částečně i anténa NRL byly překryty maskovací sítí, prostranství tak působilo dojmem jakéhosi pahorku. Kabelové vedení vstupuje do objektu VS prostupem v zadní části stavby.

Torzo jednoho z přístřešků pro maskování zaparkovaných PR-11B

Odpalovací plochy umístěné na obvodu pomyslného půlkruhu okolo SNR-75 jsou tvořeny panely zpevněným a pod povrch zahloubeným prostranstvím, které je navíc obehnáno cca 1,5 metru vysokým zemním valem. Uprostřed plochy je ponechán otvor pro ukotvení odpalovací rampy SM-90, celá plocha je napříč průjezdná kvůli zajištění snadného nabíjení PLŘS z přepravníku PR-11B (časový limit pro nabití činil 2 minuty). Ve valu je z ženijních rámů vždy vybudován malý chráněný výklenek, který by sloužil jako poslední záchrana technikům, pohybujícím se v tomto prostoru při odpálení, pokud by došlo k neočekávané komplikaci. S kabinami uvnitř VS byly OP propojeny pomocí kabeláže, nastálo instalované pod povrchem. 7. plro byl vyzbrojen protiletadlovými řízenými střelami typu 20DP (dolet 43 km/dostup 30 000 m). Palebná baterie měla přímo v útvaru k dispozici 6 raket trvale nabitých na OR (5 ostrých ve stálé pohotovosti a 1 cvičná raketa ve výcvikovém režimu), další 3 kusy byly připraveny na přepravnících PR-11B k okamžitému nabití (tyto 3 přepravníky stály maskovány pod třemi přístřešky podél okružní komunikace, v jejich blízkosti byl vždy také úkryt proti ZHN pro obsluhu). Zbylé 4 rakety byly deponovány na vozících, tzv. "uloženkách", ve skladu v objektu "B". Toto množství ostrých raket (dva palebné průměry, celkem 12 PLŘS) bylo určeno k vedení prvního dne bojové činnosti. Pokud by oddíl stačil odpálit první i druhou salvu ze všech svých OR a byl by stále schopen boje, další PLŘS by byly dopraveny z technického oddílu ve Staré Boleslavi.

Odpalovací plocha č. 1 (pohledem směrem k objektu VS)	Drobný úkryt ve tvaru L byl zabudován do zemního valu každé odpalovací plochy (zde u OP č. 1)	Úkryt tvoří jen zalomená chodbička z ženijních rámů (zde u OP č. 1)	Odpalovací plocha číslo 2 pohledem od VS
OP č. 2 - sokl pro ukotvení OR	Úkryt u OP č. 2	Odpalovací plocha č. 3

Místo pro odložení selhaných PLŘS

Sklad podvozků OR, převozní kabeláže, maskovacích sítí, náhradních dílů k OR a ostatního materiálu jednotlivých družstev ležel nedaleko odpalovacích ploch.

V průběhu manipulace s PLŘS v objektu "C", nabíjení, kontroly či v případě neúspěšného startu mohlo dojít ke zjištění závady na raketě. V tomto případě byla PLŘS vybita z OR na přepravník a poté dopravena na místo pro dočasné uložení selhaných raket. Jedná se o od okolních budov vzdálené prostranství se třemi kolejnicemi na betonových patkách, na něž bylo možno odložit raketu stejným způsobem, jako na OR.

Zděná budova, sloužící jako plnící bod, stála při jižním oplocení "C". V pozdějších letech zde byl skladován též různý pomocný materiál.

Zděná budova PŠM (politického školení mužstva) však oproti svému názvu většinou sloužila spíše teoretickému výcviku, nacházely se zde učební místnosti obou rot.

Nedaleko PŠM dále stojí sklad materiálu, který plnit též funkci klamného úkrytu pro TZM (přepravník PR-11B). Ovšem v případě nouze zde, pod přístřešek, bylo možno návěs se sklopenými oblouky skutečně odstavit.

Budova PŠM	Interiér učebny v budově PŠM	Sklad a klamný úkryt pro přepravník (bez vztyčených oblouků a přetažené maskovací sítě)	Součástí areálu byl i tzv. strážní a ženijní gorodek - maketa ně- kolika metrů plotu k nácviku střežení objektu "C" a k provádění žen. prací

Voják Janko Š., operátor ŘRL, vzpomíná na svou ZVS v letech 1977-78: Tajné zlepšováky vojakov Na pracovisku ŘRL P-12 sme napríklad používali vlastnoručne zhotovené diaľkové ovládanie radaru. Po zaznení húkačky z VS sme museli pri cvičnom poplachu "Kadov" zapnúť radar do približne tridsať sekúnd. Okamžite bolo treba vybehnúť z maringotky a v kabíne radaru stlačiť dve tlačidla na pulte pod výškomerom: chladenie a žeravenie. Radar sa potom "žhavil" cca päť minút a ak sme chceli stihnúť šesťminútový limit najdôležitejšie boli prvé desiatky sekúnd. V prvej "beta" verzii sme si obe tlačidlá paralelne predĺžili k posteliam. Fungovalo to dobre, len to neriešilo problém, ak sme náhodou boli mimo maringotky. V nasledujúcej verzii sme paralelne k húkačke pripojili spínacie relátko, ktoré som doniesol z roboty a na jeho kontakty sme pripojili spomínané tlačidlá. Po zahúkaní húkačky sme mali potom dosť času, pretože radar sa zapol vlastne "sám". Päťminutové žeravenie sme vedeli v prípade núdze skrátiť. Bolo to však riskantné, mohla sa zničiť vysielacia elektrónka. Úkon skrátenia času sa robil telefónnym jackom, ktorý sa zastrčil do konektora v radare. Sem bol vyvedený obvod ktorým sa obišlo časovanie zopnutia. Elektrocentrála sa štartovala pre istotu pri každom poplachu. Ak prišlo oznámenie, že poplach je cvičný, tak sa vypla a pokračovalo sa na verejnú sieť. Pri "ostrých" poplachoch sme museli už zapnutý a žeraviaci sa radar vypnúť a znovu zapnúť na vlastný zdroj energie. Aj keď sme mali v tomto prípade dve minúty naviac, vypnutie  a opätovné zapnutie radaru, sme považovali za stratu času. Ak už elektrocentrála bola v požadovaných otáčkach a mala aj potrebnú frekvenciu, tak medzi fázou verejnej siete a fázou z elektrocentrály zapojená žiarovka sa pomaly rozsvecovala a zhasínala. V momente keď bola žiarovka zhasnutá sme sa dokázali prifázovať k sieti. Temer okamžite sme však museli odpojiť verejnú sieť. Radar bol celú dobu zapnutý. Bolo to náročné na koordináciu a obsluha musela byť zohratá. Po našom odchode do civilu údajne naši nasledovníci pri tomto (samozrejme zakázanom) úkone rozbili v elektrocentrále ložiská. Tiež sme museli dať pozor, aby sme radar nezapli moc skoro. Pri ostrom poplachu bol limit osem minút. My sme s využitím všetkých zlepšovákov dokázali zapnúť aj pod štyri minúty. To mohlo byť ozaj podozrivé. Najdôležitejšou činnosťou pri zapínaní komplexu sa tak stalo spustenie stopiek... Ísť na verejnú sieť v čase, keď mal bežať vlastný zdroj bolo veľmi riskantné. Technik oddielu v rámci hesla "najväčším prejavom dôvery je kontrola" občas vypol sieť. Prípadný švindeľ by tak okamžite vyplával na povrch. Súčasťou riadiaceho rádiolokátora P12 bol aj výškomer. Ten však temer celú moju vojenskú službu nefungoval. Celý komplex (riadiaceho radaru) bol v zime 1978/79 v generálnej oprave v Olomouci, ale ani po návrate z opravy výškomer nebol funkčný. Bolo to naše "veľké" tajomstvo. Zasvätení sme tomu hovorili OZRU (ober zvláštny režim utajenia). Z toho vyplývalo, že nezasvätení ľudia mohli byť aj priamo v kabíne a nezistili, že výškomer nemeria. Operátori výšky a kruhového obzoru sedeli na svojich miestach, obom išla samozrejme aj obrazovka (druhému dokonca aj zobrazovala ciele). A obaja mali prepínač ktorým dokázali prepínať telefón tak, že mali v oboch slúchadlách VS alebo mali v jednom slúchadle "tajnú" linku. Tú nám natiahli naši kamaráti na VS. Ak náhodou došiel dotaz na výšku cieľa, tak mi značkár z VS, ktorý tento dotaz počul v slúchadlách cez túto našu "tajnú" linku výšku povedal. On ju totiž vedel z Prahy. A ja som výšku cieľa potom povedal veliacemu dôstojníkovi naspäť. Jediným problémom bolo, že som sa musel tváriť, že som výšku meral ja a hlavne som to nesmel nikomu vykecať. Aj keď som bol operátor radaru, tak väčšinu vojenčiny som pôsobil ako obsluha elektrocentrál. Pretože spolubojovník, ktorý pôvodne túto funkciu zastával si (ne)šťastne dolámal nohu a odišiel do civilu. Nechceným čarom tejto personálnej výmeny bolo, že aj keď som nemal vodičák ani na malú motorku, tak som mal vyfasované dve Tatry 111 a dve motorky.

Raketové vojsko jakožto elitní, velmi účinná a nákladná zbraň, vždy podléhalo nejpřísnějšímu střežení. Už od počátku zavádění raketové výzbroje do ČSLA byly úzkostlivě utajovány všechny skutečnosti související s protiletadlovými raketovými oddíly, byla kamuflována jejich přítomnost v místě a užívány smyšlené názvy a krycí účely objektů (7. plro užíval krycí určení 23. radiotechnická hláska, krycí volací název "Tundra"). Důstojníci i ZVS byli zvláště kádrově prověřováni, vojenské kontrarozvědce se zavazovali mlčením a museli užívat běžných vševojskových uniforem bez příslušnosti.

Zvláště v 50. a 60. letech bylo dbáno na střežení plro (mimořádná byla intenzita stráží i rozsah oplocení, jak již bylo nastíněno výše). Výcvik probíhal hlavně v nočních hodinách, za denního svitu byla veškerá technika zakryta maskovacími sítěmi, přičemž oddíl byl vybaven letní i zimní maskovací sadou. V tomto období byl kladen důraz především na statické působení PLRK - komplety byly sice navrženy jako částečně mobilní, čas potřebný ke svinutí, redislokaci a opětovnému rozvinutí oddílu (4 hodiny od vydání rozkazu) byl však pro vedení efektivní bojové činnosti neúnosný.

V případě nutnosti transportu raket mimo plro (nejčastěji na revizi do technického oddílu či při cestě na ostré střelby na střelnici do Ašuluku), vyrážela kolona s přepravníky přetaženými plachtami na cestu zásadně v době od 23:00 do 04:00, platila zásada přikazující důsledně se vyhýbat všem civilním dopravním spojům, v obcích na trase přesunu bylo vypínáno veřejné osvětlení a byla vedena evidence automobilů potkávajících kolonu (vojenská kontrarozvědka je pak zpětně prověřovala).

S rozvojem družicového průzkumu Země v 70. až 80. letech pasivní maskování pozbývalo na účinnosti, oddíly tak stále častěji začaly vyjíždět do klamných polních palebných postavení, kde bylo dokonce žádoucí dát najevo přítomnost PLRK, pro matení nepřítele byly též užívány věrné dřevěné makety techniky a výcvik včetně námětů cvičení celkově směřoval ke zvýšení mobility útvarů.

zdroje: - pan Jan Šefc, bývalý radarový technik 7. plro Vlkava
- pan Josef Hubálovský, bývalý příslušník a pozdější velitel 7. plro Vlkava
- Václav Pokorný, Kolín
- Vojenství kvalitně
- Mapy.cz