Jaderné depoty na území bývalé ČSSR

Jaderné zbraně a Varšavská smlouva ve druhé polovině padesátých let. První kroky k rozmístění nosičů jaderných hlavic mimo Sovětský svaz sahají do roku 1953, kdy začala speciální skupina ze sovětského ministerstva obrany sbírat při rekognoskaci terénu v Rumunsku, Bulharsku a NDR informace o vhodných lokalitách pro rozmístění prvních typů sovětských raketových nosičů.

Jak dokládají nedávno zveřejněné dokumenty sovětské provenience, bylo o rozmístění sovětských nosičů strategických jaderných zbraní na východoněmeckém a bulharském území rozhodnuto již v polovině padesátých let. Dne 26. března 1955 sovětský stranický vůdce Nikita Sergejevič Chruščov a ministr obrany Nikolaj Alexandrovič Bulganin podepsali příkaz k dislokaci několika sovětských raketových jednotek ve zmíněných státech. První brigáda, vybavená raketovými systémy R-5M, přijela do NDR v březnu 1957. V přísně utajené "Operaci Atom" obdržely v dubnu 1959 tři sovětské brigády dokonce jaderné hlavice, jež po zkompletování s nosiči mohly bez obtíží zasáhnout například americkou základnu ve Velké Británii. Hlavním důvodem tajné dislokace sovětských jaderných zbraní na východoněmeckém území bylo úsilí sovětského vedení o zlepšení strategické pozice v případném konfliktu. Od května do srpna 1959 jednali v Ženevě ministři zahraničí SSSR, USA, Velké Británie a Francie o osudu rozděleného Německa. Jediným bodem, na kterém se zástupci velmocí dohodli, byl zákaz jaderných zbraní v Západním Berlíně. Záhy po skončení ženevské konference byly zmíněné sovětské jednotky a raketové systémy, včetně jaderných hlavic, urychleně staženy z NDR, zřejmě v důsledku sovětské obavy z případného narušení dalších jednání, jež pokračovala v září 1959 při příležitosti návštěvy sovětského vůdce v Bílém domě.

Operačně-taktický raketový systém 8K11

Tajné jaderné depoty na území sovětských satelitů. V důsledku stoupající úlohy jaderných zbraní v sovětském vojenském plánování získaly na počátku šedesátých let armády Československa, Maďarska a Polska operačně-taktické raketové systémy typu R-11M/8K11 (R-170, dolet 170 km, dle kódu NATO SCUD A, v ČSLA zařazovány od r. 1961) a taktické raketové systémy 2K6 "Luna" (R-30, dolet 30 km, dle kódu NATO Frog 3, v ČSLA zařazovány od r. 1962).

Taktický raketový systém 2K6 "Luna"

Stejné zbraně obdržely také bulharské a rumunské armádní síly, ve všech případech bylo rozmístění těchto dodávek nosičů během kubánské krize v plném proudu. Podle německého historika Matthiase Uhla rozhodlo Spojené velení Varšavské smlouvy již 29. března 1961, tedy několik měsíců před vyvrcholením druhé berlínské krize, poskytnout „k dispozici členským státům“ celkem 14 raketových nosičů typu R-11M a 40 raketových nosičů typu Luna. Maďarská a východoněmecká strana byla vybavená zbraněmi pro jednu raketovou brigádu, rumunská a bulharská armáda získala vybavení pro dvě jednotky, polská a československá strana dokonce pro čtyři.

Poskytnuté raketové nosiče, jenž byly v rámci společných cvičení používány pro simulovaný jaderný útok, však byly úředně označeny jako složky ozbrojených sil Varšavské smlouvy a byly pod sovětskou kontrolou. Představitelé jednotlivých komunistických stran satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné použití žádný vliv, neboť případné dodávky jaderných hlavic byly navíc zcela pod sovětskou kontrolou. Nemožnost místních komunistických elit zasahovat do vývoje případného jaderného konfliktu byla v kontextu sovětské vojenské doktríny, předpokládající proměnu střední Evropy na jaderné bojiště, jedním ze zdrojů vnitřních konfliktů mezi některými členskými státy Varšavské smlouvy a Moskvou. Také v československém oficiálním prostředí nechyběly kritické pohledy, například na jaře 1968 precizně formulované v návrhu pracovníků Vojenské historické akademie a Vojenské technické akademie na vytvoření nové československé doktríny, jež by zabránila „vedení raketojaderné války na teritoriu ČSSR“.

Depot v polském Wołkodaru

Exkluzivita sovětského vedení byla v první polovině šedesátých let zpevněna přísně tajnými bilaterálními smlouvami, uzavřenými s Československem, NDR, Maďarskem a Polskem o vybudování depotů pro uskladnění jaderných hlavic. Obava sovětského vedení ze ztráty iniciativy v první den překvapivého úderu protivníka, vyjádřená závěrem XXII. sjezdu KSSS, že „imperialisté připravují proti SSSR a socialistickým zemím nenadálý jaderný útok", byla zřejmě hlavním důvodem, proč uzavřelo s NDR, Maďarskem, Polskem a Československem již zmíněné tajné smlouvy o vybudování speciálních depotů, kde by dislokované jaderné hlavice byly připravené k útoku do požadovaných tří hodin. Ve všech případech měly skladiště jaderných hlavic hlavní význam pro případnou eskalaci napětí mezi velmocemi, především měly eliminovat neúnosně dlouhý termín jejich dodání k raketovým nosičům, jež byly v uvedených zemích dislokovány. Na druhou stranu Spojené velení Varšavské smlouvy rozhodlo zrušit utajení dislokace raketových nosičů na území svých satelitů. Jedním z předpokládaných důvodů tohoto kroku, jež v československém případě platil od 1. ledna 1965, byla očividná demonstrace síly.

Složitější postup bylo sovětské vedení nuceno hledat v případě umístění jaderných nosičů na území Československa, jež mělo svou geopolitickou polohou v plánech Varšavské smlouvy významné postavení. Dokládá to také nedávno objevený plán na použití ČSLA v případě války, schválený Antonínem Novotným v roce 1964. Československé armádě, dislokované na rozhraní obou vojenských bloků, bylo v případné válce se Západem, jak je již výše zmíněno, přisouzeno bojovat spolu se sovětskými jednotkami, které byly umístěny v NDR, jako prvosledová armáda a postupovat za použití jaderných zbraní směrem na západní Evropu, než bude z velké části zlikvidována. Měla zejména připravit podmínky pro nasazení druhého sledu Varšavské smlouvy. Sovětské velení z tohoto důvodu kladlo velký důraz nejen na zvyšování početních stavů, výzbroj a výcvik ČSLA, ale také na zbrojní výrobu. V druhé polovině šedesátých let měla ČSLA ve zbrani největší procento obyvatelstva ze všech zemí sovětského bloku (1,64 %), tedy dokonce více než sovětská armáda. Navíc Sověti požadovali, aby v případě mobilizace bylo povoláno okolo deseti procent populace. Jak masivní byla soudobá militarizace společnosti, naznačuje počet usmrcených československých vojáků v druhé polovině šedesátých let, kdy při cvičeních a dalších výkonech služby zahynulo neuvěřitelných 1151 osob.

Podle prvních tajných smluv o raketové technice, jež Československo podepsalo již 30. srpna 1961 a 23. února 1962, měly být v případě „mimořádných událostí“ pomocí "speciální kompletační jednotky" dodány do Československa jaderné hlavice uskladněné na sovětském území. Při optimálních podmínkách smlouvy předpokládaly jejich dodání a zkompletování s jadernými nosiči za 18 až 22 hodin, pročež by ČSLA oproti vojskům NATO, která disponovala taktickými jadernými prostředky již na stupni pluku, musela zahájit bojovou činnost bez této hlavní palebné síly. Přestože nátlak sovětské strany na československé vedení, aby souhlasilo s dislokací několika sovětských divizí, nebyl až do srpna 1968 vyslyšen, dokázala si Moskva v polovině šedesátých let vynutit podpis dohody o rozmístění sovětských raketových útvarů a vybudování jaderných depotů na československém území.

Vizualizace jaderného depotu

Depoty pro uložení sovětských jaderných hlavic v Československu. V polovině šedesátých let souhlasil první tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Antonín Novotný pouze "s rozmístěním strategických zbraní s jejich specializovanou obsluhou (v počtu asi 8 000 lidí), ale ne s posádkami s konvenční výzbrojí a větším počtem vojáků". Dne 15. prosince 1965 podepsali sovětský ministr obrany Rodion Jakovlevič Malinovskij a jeho československý protějšek Bohumír Lomský, zmocněný 17. listopadu 1965 k tomuto úkonu prezidentem Antonínem Novotným, "Dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk". Její podstatou bylo vybudování tří speciálních jaderných depotů na československém území v rámci akcí "Javor 50", "Javor 51", "Javor 52". Výstavba objektů, oficiálně evidovaných jako "spojovací kabelové útvary", měla československá strana, jež také celou akci financovala, ukončit do konce roku 1967, kdy je měla převzít do své výlučné kontroly sovětské speciální jednotky. Pro vybudování depotů byly vybrány tři lokality, každá několik kilometrů od velkých měst: Bělá pod Bezdězem, vzdálená přibližně 10 kilometrů od Mladé Boleslavi, Míšov (Borovno) - 30 kilometrů od Plzně, a Bílina, ležící 25 kilometrů vzdušnou čarou od Ústí nad Labem. Smlouva byla uzavřena na deset let a její platnost se měla automaticky prodlužit na další období, pokud ji nevypoví jedna ze zúčastněných stran jeden rok před uplynutím její splatnosti. Stavba tří jaderných depotů se však značně protáhla a nebyla v původním termínu ukončena. První dva jaderné depoty československá strana předala sovětským speciálním jednotkám v dubnu 1969, třetí objekt v Bílině byl předán v prosinci 1969 a sovětská jednotka jej obsadila v únoru 1970. Přísně utajené depoty byly mimo kompetenci sovětské Střední skupiny vojsk, dislokované na československém území po srpnové intervenci, a podléhaly výlučně generálnímu štábu v Moskvě (jednotkám 12. hlavní správy ministerstva obrany SSSR), jež také rozhodoval o případném předání jaderných hlavic. Československá generalita do těchto objektů neměla jakýkoliv přístup. Všechny tři vybudované komplexy měly stejné parametry: 2x speciální podzemní sklad, technické zařízení pro jejich provoz, dvoupodlažní budovu pro kanceláře, štáb, učebnu, jídelnu a ubytování pro 170 vojáků. Československé stavební podniky dále postavily v každé lokalitě 24 bytových jednotek, garáže, kinosál, klub, fotokomoru, čítárnu, knihovnu, kotelnu a příjezdové komunikace. V Bělé pod Bezdězem a Míšově byla navíc postavena nákladná vodárenská zařízení (v Míšově rovněž elektrifikovaný chatový tábor). V prostoru Bíliny vyrostl také 25 metrů dlouhý plavecký bazén. Celkové náklady na vybudování a provoz tří depotů stály československou stranu celkem 430,56 miliónů Kčs (z toho zodolněné objekty 173,91 mil. Kčs, týlové stavby 30,3 mil. Kčs, údržba a provoz v letech 1969-90 pak 226,35 mil. Kčs).

Není zcela jasné, zda se již od pozdního léta 1968, kdy vrcholila stavba jaderných depotů, nacházeli na československém území příslušníci sovětských raketových sil. Vzhledem k nedostupnosti relevantních dokumentů zůstává otevřená možnost, že mohli být součástí sovětského invazního kontingentu. Teprve po odchodu sovětských jednotek v roce 1991 zjištěno, že minimálně od počátku sedmdesátých let byly na československém území dislokovány jako součást Střední skupiny sovětských vojsk dvě raketové brigády: OTR R-300 s 12 odpalovacími zařízeními v okolí Turnova a TR-Točka s 18 odpalovacími zařízeními ve vojenském výcvikovém prostoru Mimoň - Hvězdov.

SS-12M Scaleboard B (rak. 9M76) na podvozku MAZ-543

Vagonování SS-12M, konigsbrücká 119. rb, 1988

Pro úplnost dodejme, že v roce 1983 byla na základě československo-sovětské dohody dislokována 122. raketová brigáda OTR - 22 (v kódu NATO rakety středního doletu SS-12M) ve vojenském prostoru Hranice na Moravě s odpalovacími zařízeními v Přáslavicích, Staré Vodě a na Zeleném Kříži. K dispozici oddílům této brigády byl samostatný sklad jaderné munice v rámci PTRB (Podvižnaja Raketo - Těchničeskaja Baza - základna technického zabezpečení) a pohotovostní sklady v každém z palebných postavení (více v samostatném článku). Ačkoliv byla dislokace této brigády upravena zmíněnou mezistátní smlouvou a byla formálně schválena ÚV KSČ, vládou, parlamentem a vedením Národní fronty, nedostala československá strana předem jakoukoliv možnost toto rozhodnutí ovlivnit. Z československého území byla sovětská raketová brigáda OTR - 22 stažena po podepsání sovětské-americké smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu ve Washingtonu 8. prosince 1987 - poslední sovětské systémy středního doletu zmizely z československého území 16. března 1988. Na jejich odsun dohlížela na základě dohody mezi ČSSR, SSSR a NDR skupina inspektorů, pověřená k této činnosti americkou stranou.

Jaderné depoty, sklady letecké jaderné munice i dočasné skladovací facility, zanese- né do mapy Střední Evropy (dle CIA)

Na závěr nelze opomenout další velmi marginalizovanou facilitu, která se vlastní Akce Javor jako takové již však netýká, ale pro vytvoření přehledu o distribuci skladů jaderné munice v ČSSR je rovněž nezbytná. Hotovostní sklad (RTB - Remontno-Těchničeskaja Baza) na letišti v Milovicích - Božím Daru potenciálně sloužil k uložení jaderné letecké munice. Jižně od VPD v lokalitě Na Vinici je situován dříve silně střežený areál, jehož hlavními prvky jsou zodolněné VS, budova opraven a především zodolněný skladovací objekt typu Granit 3. Přítomnost jaderného materiálu zde je bez archivních zdrojů dnes ještě stále těžko doložitelná, avšak vzhledem k zabezpečení bojeschopnosti (permanentní držení tzv. ostré jaderné pohotovosti) leteckých útvarů, dislokovaných právě na Božím Daru či na letišti v Hradčanech (po transportu vrtulníky), je předpoklad přítomnosti speciální munice reálný. Je třeba navíc podotknout, že i operační plány ČSLA vždy počítaly s použitím jaderné letecké munice na bojišti výlučně jen prostřednictvím letectva SA.

Smlouva o jaderných depotech na území Československa v rámci Akce "Javor", podepsaná v polovině šedesátých let, však platila až do konce osmdesátých let. Po více než dvaceti letech od jejího vzniku byla navíc novelizována, když 21. února 1986 podepsal ministr národní obrany Václavík, zplnomocněný k tomuto kroku prezidentem Gustávem Husákem, se sovětským resortním protějškem "Dohodu mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o rozmístění základen s jadernými náboji na území ČSSR". Současně s touto dohodou, jež byla tentokrát uzavřena již na dobu neurčitou, podepsali náčelníci generálních štábů zvláštní protokol o přijatých opatřeních k utajení nejen obsahu, ale i samotné existenci takového smlouvy. Tři objekty, vybudované v rámci Akce "Javor", Sovětská armáda opustila v průběhu první etapy odsunu Střední skupiny vojsk, k předání do rukou zástupců československé strany došlo 1.7. 1990. Ona bilaterální smlouva však doposud odtajněna nebyla…

zdroje: - upravená stať historika Petra Blažka Jaderné hlavice,
  Československo a Varšavská smlouva po karibské krizi
- 3D vizualizace depotů, poskytnuté panem Ladislavem Lahodou
- FS ČSFR, 1990-1992, tisk č. 728: Odpověď ministra obrany ČSFR Luboše Dobrovského
  na interpelaci podanou poslanci FS P. Jéglem, L. Líšem a J. Soukupem
- doplňující volně dostupná internetová periodika
  a archiv autora