Skladovací objekt jaderné munice nedaleko Bělé pod Bezdězem

Areál dvoupodlažního podpovrchového skladu speciální munice, vybudovaného v rámci Akce "Javor", se nachází přibližně 3,5 km severně Bělé pod Bezdězem, vpravo od silnice Bělá - Kuřivody. Je jedním ze tří stavebně téměř shodných areálů (Bílina, Míšov - Borovno, Bělá p. B.), které vznikly v 60. letech za účelem zabezpečení skladování nukleární munice v Československu. Počátek stavby se datuje do dubna 1966, objekt byl vybudován silami ČSLA, přičemž přidělené krycí jméno znělo "Javor 52". Již od začátku se plánovalo obsazení těchto skladů speciálními sovětskými jednotkami, srpen 1968 jen vše uspíšil a objekt Javor 52 se pak ocitl přímo v jednom z center okupačních sil, ve VVP Mimoň. Stavební práce byly zcela dokončeny v prosinci 1968 a sovětská posádka (563. samostatný ženijní prapor) převzala objekt, oficiálně vedený jako spojovací kabelový útvar, v dubnu roku 1969. Útvar podléhal přímo generálnímu štábu v Moskvě - 12. hlavní správě Ministerstva obrany (objekt byl naprosto mimo kompetenci velení ČSLA i CGV), která rozhodovala rovněž o případném předání nukleární munice. Je třeba zdůraznit, že tolik diskutované jaderné hlavice pro operačně taktické a taktické rakety zde, alespoň podle dnes odtajněných a zveřejněných dokumentů, nebyly nikdy umístěny. Přinejmenším podivně však v tomto světle působí porevoluční snahy tento problém odsunout mimo zájem veřejnosti...

V současné době se celý prostor areálu objektu Bělá dá rozdělit na dvě oblasti:

Bývalé ubikace a zázemí (štáb, klub, čítárna, kinosál, fotokomora, garáže, kotelna, vodárna) pro cca 170 vojáků, kteří zde sloužili. V současné době je tento prostor oplocen plotem s hřeby, kompletně zrekonstruovaný a slouží jako uprchlický tábor Ministerstva vnitra. Jinak celkem nezajímavé.

Vlastní prostor bývalého objektu "C" je nyní naprosto volně přístupný. Dokonce se dá i po celém prostoru pohybovat autem. Do areálu se vstupuje z hlavní cesty. Kolem okraje areálu jsou stále ještě varovné cedule s nápisem „Vstup přísně zakázán, nebezpečí smrti“. Po levé straně je funkční trafostanice a po pravé straně jsou vidět zbytky bývalého oplocení, které bylo pod napětím. Podél asfaltové cesty jsou betonové bunkry (betonový monoblok – viz fotka dále). Cesta nás dovede na křižovatku, kde po pravé straně stojí nezdemolovaná a pravděpodobně využívaná technická budova (a). Na křižovatce se zároveň nachází další strážní bunkr. Z křižovatky vede asfaltová cesta doprava k již zmiňované budově, rovně vede lesní cesta k další technické budově (b) a doleva vede asfaltová cesta k poslední budově uprchlického tábora. Před touto budovou ležely na trávě vytrhané betonové pevnůstky.

Varovné cedule s nápisem „Vstup přísně zakázán, nebezpečí smrti“	Zbytky bývalého oplocení, které bylo pod napětím zřejmě ve funkci signálky (znát jsou zbytky porcelánových izolátorů)	Prefabrikované pevnůstky dodnes střeží perimetr areálu	Vstup do jednoduchého monobloku pevnůstky
Technická budova (a) na křižovatce cest	Další bunkr na křižovatce u technické budovy (a)	A ještě jeden pohled na ten samý bunkr	Technická budova (b)
	Vytržený betonový bunkr, který leží před budovou uprchlického tábora	Tato málo odolná prefabrikovaná pevnůstka (objekt SPS-2M) se vůbec těšila velké oblibě sovětů, ať již v Ralsku či v Milovicích

Cesta se stáčí zpět a vede k technické budově (b), kde je opět křižovatka. Na ortofotomapě je vidět, že je většina míst zalesněna. V současné době však byly některé části lesa vytěženy a opět zalesněny. Cesty tvořily jakýsi kruh, kde uprostřed byly nějaké budovy. Ty jsem však vyfotografoval jen z dálky, protože jsem stále ještě hledal hlavní bunkry.

Vzhledem k tomu, že jsem měl informace, že se bunkr nachází vpravo od cesty, věnoval jsem své pátrání nejdříve v prostoru vpravo. Prošel jsem asi 4 lesní úseky, ale nic jsem nenašel. Vrátil jsem se zpět a napadlo mě se zeptat policie, která hlídala uprchlíky. První dvojice bohužel nevěděla, ale mimořádně ochotně mě poslali za další skupinkou policistů, kteří již věděli a s přehledem mi ukázali směr. A to jsem se tam pohyboval s foťákem a v klidu před objektem fotil ... . V dnešní době to asi nevadí.

Na této křižovatce jsem se dal doleva a již pouze po lesní cestě jsem pokračoval dál. Je zajímavé, že se tu měly přepravovat atomové hlavice, ale cesta je běžná lesní. Možná to byl další způsob utajení. Přibližně po 100 metrech se nacházejí dva dřevěné stožáry, které jakoby vytvářejí vstupní bránu. Možná že mezi nimi byl vždy nějaký transparent tipu „Pozor, nepřítel naslouchá“ nebo něco podobného. Dále se cesta dostane na jakousi mýtinu, kde je z části betonová plocha s betonovým schodem, ale v tuto chvíli asi blíže neidentifikovatelná. Pokračujeme cestou vlevo a dostáváme se do lesa. V dáli je již zřetelně vidět rozpadlá brána. Cca 50 metrů před branou je menší křižovatka a jedna cesta odbočuje vpravo. Přesně na této křižovatce se nacházejí již zbytky zemljanky o velikosti cca 4x2 metry.

Ono vzhledem k tomu, že většina objektů je v dezolátním stavu, tak je těžké identifikovat, k jakému účelu daný objekt sloužil. Přemýšlel jsem, k čemu tato jáma mohla sloužil, ale nakonec praxe ukázala. Stoupl jsem si zhruba doprostřed a ujistil se, že stojím na dřevěných kulánech, které nebezpečně praskají ...

Směrem doprava od této křižovatky se nacházely obranné okopy, vždy ve tvaru půlměsíce a cca pro 2 – 3 vojáky. Tyto okopy byly vlastně první obrannou linií bunkru a pravděpodobně byly po celém obvodu bunkru a to vždy po cca 100 metrech.

Za těmito okopy už byl opět plot z ostnatého drátu, který chránil opět vlastní objekt. Vzhledem k tomu, že na sloupech nebyly nikde žádné izolanty (nepočítám plastové patky, které držely vlastní ostnatý drát), tak pravděpodobně byl plot bez elektřiny.Vlastní brána do objektu už v podstatě nestojí. Je to jen jakási skrumáž dřevěných trámů a ostnatého drátu. Za vstupní branou je po levé straně opět bunkr, který pokrýval perimetr 360°. Z malého prostranství se dalo jít k bunkru nebo vlevo či vpravo. Doprava se šlo k provozní betonové budově, která je opět v dezolátním stavu. (žádná okna, díry ve stropě, ohořelé stěny…).

 Doleva se šlo dozadu za bunkr k další betonové provozní budově, o které jsem však nevěděl tak jsem se tím směrem nevydal. Na již zmiňovaném prostranství se nacházel betonový schod, který sloužil pravděpodobně k usnadnění manipulace s nákladem při nakládání na korby náklaďáku. V současnosti je schod zahrabán. Pravděpodobně k tomu došlo při zahrabávání podpovrchových depotů.

Půdorysný plán spodního patra depotu, se zákresem jednotlivých místností

Hlavní skladovací depoty jsou v lokalitě dva, západní (50°32'13.521"N, 14°48'11.714"E) a východní (50°32'13.346"N, 14°48'23.018"E). Každý z objektů je přibližně 40 metrů dlouhý a 20 metrů široký (odhaduji na základě měřítka na orfomapě). Zasahují pod povrch pouze mělce, krom hlavního manipulačního sálu (24x6x6 metrů) mají jen jedno podzemní patro (technické zázemí a vlastní skladovací místnosti). Na každém rohu hlavního depotu se opět nacházejí betonové pevnůstky pro ochranu perimetru. Některé již nemají strop a obvykle jsme v nich nacházeli zbytky isolantů z kabelů. Hlavní skladovací objekt má v podélné ose dva protilehlé vchody, jimiž se vstupuje do hlavního sálu. Personál skladu do objektu za účelem provádění zkoušek a revizí vstupoval pěchotním bočním vchodem, hlavní vstupy byly krom navážení či vydávání materiálu vždy uzavřeny.

K již zmiňované betonové rampě před vstupem (která byla dříve zastřešena až po vstup do skladu) nacouval nákladní automobil (vždy z jedné strany objektu návoz, z druhé naopak vyskladňování), materiál byl přeložen na manipulační vozíky, zatažen skrz první silnostěnná betonová vrata dovnitř depotu do meziprostoru mezi oběma tlakovými vraty, zde byl pravděpodobně předán prověřené obsluze skladu (aniž by řidič či jiné osoby vůbec musely být obeznámeny s tím, co přepravují), došlo k uzavření vnějších vrat a až poté byla otevřena i vnitřní silnostěnná vrata a munice byla vtažena do lodě a pomocí řetězového posuvného jeřábu spuštěna do spodního patra k uložení ve třech skladovacích místnostech. V každé ze 4 temperovaných a klimatizovaných místností je místo pro 24 uloženek ("těležek") ve dvou řadách. Jeden objekt by tak při plném využití kapacity pojal 96 skladovacích vozíků, dva depoty v rámci jedné lokality potom 192 vozíků. Vozíky byly v místnostech fixovány proti pojíždění upnutím kotvami k podlaze. V každé skladovací místnosti byl též mohutný trezor na dokumentaci ke skladovanému materiálu.

Velká část technologického zařízení je tuzemského původu (ventilace, agregát), neboť jak výstavbu, tak všechno vybavení nesouvisející s funkcí skladu, dodala československá strana.

Následující fotografie dokumentují stav depotu J-52 západ ještě v době těsně před zasypáním (na stavu objektu se v posledních letech negativně projevila především zvýšená vlhkost a absence větrání):

Hlavní manipulační sál U stropu v ose sálu byly dříve zavě- šeny dva posuvné řetězové jeřáby (tzv. "kočky") s nosností 3,5 t	Plechové dveře, za nimi jedna ze čtyř skladovacích místností	Skladovací místnost, v zadní části zřetelné vyústění ventilace	Skladovací místnost, pohled ke vchodu, v podlaze zřetelné úchyty pro kotvy vozíků
Pomocný ventilátor	Spojovací chodba v technickém zázemí	Elektrorozvodna nízkého napětí	Poslední dochovaný trezor na dokumenty
Kolona kolektivních filtrů KF-100 v prachové komoře	Strojovna agregátu a ventilace	Strojovna agregátu a ventilace	Místnost se stlačeným (technickým) vzduchem
Elektrorozvodna nízkého napětí

Všechny vchody silně zdevastovaných objektů byly někdy v roce 2004 zasypány. Ze střechy hlavního bunkru již zmizely maskovací stříšky ventilačních komínků.

Vstup do revizní šachty	Revizní šachta na stropě depotu je pečlivě zasypaná	Vstup do kabelové šachty, za pozornost stojí nedotčený poklop	Uvnitř šachty Jelikož jsem neměl baterku, tak je to foceno jen s bleskem
Neidentifikovatelný vstup, zasypán – je tam sice malinká díra, ale tam jsem se nedíval, neměl jsem baterku (možná únikový východ)	V areálu se nacházel i nezbytný malý elektrický rozvaděč

Samozřejmě jsem věděl, že budu potřebovat baterku, tak jsem si ji s sebou vzal, ale samozřejmě jsem ji nechal v autě a vzpomněl si na ni až když jsem ji potřeboval.

Velice mě zajímalo, k čemu mohou sloužit „koryta“ vyrytá v zemi. Byla široká cca na 1 rýč a hluboká do půl metru. Pro jistotu jsem si to i vyfotil. Došlo mi to až odpoledne, kdy jsem byl na střelnici v Bělé a viděl tam ty samé díry. Odpověď je naprosto jednoduchá. To zloději drahých kovů zašli tak daleko, že původní kabeláž vykopali ze země a proto tam vznikly třeba 500 metrů dlouhé rýhy v zemi. Toto koryto začínalo i u rozvaděče a vedlo směrem odkud jsme přišli a u rozvaděče jsou vidět také díry od „zlatokopů“.

Záhadné rýhy vykopané v zemi jsou dílem novodobých "zlatokopů"

Toto jsou asi veškeré informace, které se nám povedlo sesbírat. V současné době se snažíme získat povolení ke vstupu do objektu býv. vojenského útvaru Borovno (Javor 51). Zatím se tak nedaří, protože armáda počítá s tímto objektem jako pietním místem pro ostatky německých vojáků. Bohužel zatím není známo, jestli to je jen dočasné či trvalé řešení a zároveň, jestli k tomuto určitě důležitému účelu bude využit objekt obou hlavních depotů.

zdroje: - děkuji Petru Jandovi za poskytnutí prvotních informací
- půdorys objektu poskytl pan Laco Lahoda