Co myslíte, je to pravda?

Motto: "Česká oficiální místa o existenci sovětských jaderných zbraní na území tehdejší ČSSR prakticky nemluví. Spíše se dopouštějí mlžení, v lepším případě připouštějí možnost, že tyto zbraně na našem území mohly být, ale alibisticky se odkazují na (stále ještě neotevřené) archivy dnešního Ruska. Pro existenci těchto zbraní na našem území svědčí jednak příklady ze sousedních zemí VS (hlavně z NDR), jednak nálezy amatérských badatelů, kteří našli jednoznačné důkazy o tom, že jsme zde měli místa, kde tyto zbraně mohly být ukládány a přechovávány v bojové pohotovosti. Připočteme-li si k tomu přístup tehdejších sovětských "jestřábů", kteří považovali naši zemi za své dobyté území, kde už zůstanou "na věčné časy", jen naivní člověk věří, že by tu sovětská vojska neměla vše potřebné - včetně jaderných zbraní - k plánovanému výpadu na západ. V komunitě amatérských badatelů ve věcech vojenských je obecně přijímán názor, že jaderné zbraně v ČSSR sověti měli, poměrně přesně jsme schopni určit kde je měli a shodujeme se v tom, že stop-linie končila u systémů R-300, SS-21 TOČKA, SS-23 OKA a SS-12 TEMP-S (tyto ve výhradně sovětském držení). Obecně se bere za prokázané, že výkonnější komplexy - jako například lidovými zkazkami opředený systém RSD-10 (SS-20, РСД-10 "Пионер") - se mimo území SSSR nevyskytovaly vzhledem ke skutečnosti, že těmito zbraněmi sověti dokázali zasahovat předpokládané cíle ze svého území a tedy nebyl důvod je umisťovat v jiných zemích. Tohle Sovětský svaz neustále opakoval a dával si záležet, abychom tomu věřili."

Nabízím vám příběh, který je v mnoha ohledech téměř neuvěřitelný, ale svoji logiku přesto má!

Koncem léta roku 2007 mně oslovil elektronickou poštou neznámý člověk. V podstatě mi sdělil, že pracoval na tzv. reaktivacích jaderných hlavic, že to nebylo nikde v místech, kde byla posádkou sovětská vojska a naznačil nějaké podrobnosti o této činnosti. Nakonec se zeptal, jestli mám zájem (a odvahu) se o těchto věcech něco dozvědět a sdělil mi i svoje podmínky naší případné spolupráce.

Přiznám se, že mi překvapením poněkud poklesla brada. Okamžitě mně napadlo dogma, že sověti by NIKDY nedali jaderné hlavice - speciální munici (JH) z ruky. Okamžitě jsem začal přemýšlet, o co tady může jít. Napadaly mně různé věci, pisatel samozřejmě vzbudil můj zájem, ale také se ozvala nedůvěra. Je to provokace? Není to všechno dobře vymyšlený příběh, jehož zveřejněním se nakonec budu blamovat sám a poškodím důvěryhodnost celého serveru Fortifikace.net? Nebo je to práce člověka, který není duševně zcela zdráv? Co když je to pravda a já odmítnutím přijdu možná o velkou příležitost se něco dozvědět? Musel jsem se rozhodnout rychle. Po vyhodnocení všech pro a proti a podle prvních dojmů ze zajímavé korespondence jsem se rozhodl nabídku akceptovat. Kolik podobných příležitostí ještě potkám?!

Dohodli jsme se na tom, že nikdy nebudu znát jeho identitu, ani po ní nebudu pátrat, že budu jeho anonymitu respektovat. Protože jsme spolu museli komunikovat, nabídl mi oslovení Střelec. Po úvodních mailech se přede mnou začal rozvíjet příběh, chvílemi málo uvěřitelný, ale já jsem přesvědčen, že je pravdivý.

Píší se 80.léta minulého století. Střelec je přidělen k VÚ 8189 Mikulovice (1. výzbrojní základna) jako výzbrojní specialista. Pro méně znalé - tento útvar je poměrně velkým muničním skladem na severní Moravě, téměř na hranicích s Polskem.

Do skladu vede od severu hlavní příjezdová cesta, zadní únikový výjezd je v SZ výběžku a z východní strany je sem přivedena železniční vlečka. Moje dosavadní informace naznačovaly, že přes tento sklad do republiky čas od času putovaly vojenské zásilky ze SSSR, např. součásti raket komplexů země-vzduch. Mikulovice sloužily jako překládací místo. Ale tohle nemá s naším příběhem nic společného. Jen stojí za zmínku, že tyto skutečnosti řadové osazenstvo mikulovického muničního skladu také nevědělo!

Jak vyplynulo z dalších informací, u útvaru byla zřízena tzv. skupina hlavního inženýra. Ta měla pravděpodobně jednak své úkoly, odpovídající zaměření útvaru. Ke skupině se ale ještě váže většina aktivit, popisovaných Střelcem. V těchto případech fungovala tato skupina jako řídící stupeň. Hlavní inženýr byl nadřízeným všem členům skupiny, která se podílela na reaktivacích. Po nějaké době byl náš člověk vytipován sovětskou rozvědkou a důkladně prověřen. Nelze ani vyloučit, že sem byl s tímto záměrem již převelen. Po úvodních kontaktech ze sovětské strany následovala jeho návštěva Milovic, kde s ním byl proveden obsáhlý pohovor, vedený osobou v civilu a zde podepsal něco jako závazek ke spolupráci a k mlčenlivosti. Odebrali mu vzorek krve a tkáně (prý pro případ, kdyby se něco stalo). Sdělili mu, že se bude účastnit prací na nejmodernější sovětské vojenské technice a stává se nositelem sovětského státního tajemství! Nikdy jim neřekli víc - žádné podrobnosti! Zavázali ho v podstatě doživotně, že o své činnosti s nikým nesmí mluvit, což platilo i pro komunikaci mezi jednotlivými členy skupiny, do které byl následně začleněn. Byli upozorněni, že jsou mezi nimi členové VKR a že vlastně nikdy nevědí, s kým mluví.

Zaškolení v jeho nové funkci probíhalo u mateřského útvaru v Mikulovicích. Zjistil, že je členem cca 20 členné skupiny lidí (čsl. vojáků z povolání) a že úkolem této skupiny je provádění tzv. reaktivace jistého sovětského vojenského zařízení. Tato skupina podléhala a byla řízena skupinou hlavního inženýra (opět samí vojáci z povolání ČSLA). Řekli jim, že zařízení, na kterém budou pracovat, je trvale elektricky aktivní a že v něm proto musí po určité době dojít k výměně el. článků. Náš člověk měl velmi vysoký stupeň povolení ke vstupu do všech objektů útvaru i do podřízených útvarů. Jenom mu bylo divné, že měl zákaz vstoupit do objektů podřízených útvarů Mladkov (Odloučený muniční sklad 1 patřící VÚ 8189, původně dělostřelecká tvrz ADAM československého opevnění 1935-38), Králíky (tvrz HŮRKA) a Háj u Opavy (SMOLKOV, také dělostřelecká tvrz z I. republiky).

Reaktivace nebyly prováděny příliš často a nedá se ani říci, že probíhaly nějak pravidelně. V mezidobí, kdy se nepracovalo na reaktivacích, zprvu normálně fungoval u útvaru ve své původní funkci. O těchto aktivitách, spojených se sov. armádou, u útvaru nikdo nevěděl! Střelec říká, že o jejich aktivitách nevěděl ani velitel útvaru. Časem se Střelec dostal do ještě těsnějšího svazku se sovětskou vojenskou rozvědkou a byl úkolován na prověřování sovětských vojáků z povolání, sloužících v ČSSR u jaderných zbraní. Ale tohle je pro náš příběh sice zajímavá, ale ne nosná část příběhu.

Skupina budov provozního zázemí MS Mikulovice. Zde působilo pracoviště hlavního inženýra útvaru	Montovaná hala, v níž byly čas od času prováděny ony tzv. reaktivace (50°16'44.968"N, 17°19'32.787"E)

Podívejme se na ortofoto muničního skladu Mikulovice. Ve skladech se nalézala munice různého typu a také tzv. NZ vojenská technika. V Mikulovicích byly skladovány také průmyslové trhaviny a dojížděla sem pro ně civilní nákladní vozidla, často modré barvy. V severovýchodním cípu muničáku byl shluk 6 budov, jejichž tehdejší užití naznačují popisky v mapě. Pro náš příběh je důležitá budova nejvíc vpravo v horní řadě. Zde byl tehdy skupinou hl. inženýra provozován počítač (vzhledem k době mohlo jít o tzv. sálový počítač). Sem neměli vojáci z povolání, pracující v muničním skladu, přístup. Podle Střelce se zde asi shromažďovaly technické údaje o sovětských zařízeních, na kterých se zde pracovalo. Střelcův bývalý nadřízený mu jednou řekl, že po celé budově jsou rozmístěny nálože s elektrickým roznětem, a že v případě nutnosti by byla budova vyhozena do vzduchu.

Práce na tzv. nejmodernější sov. technice byly prováděny ve skladovací hale. V hale byl v té době skladován nepotřebný vojenský materiál, jako třeba vybrakované maringotky, sloužící pro převlékání vojáků apod. Na dobu, kdy zde byla prováděna reaktivace, byly tyto věci částečně vyvezeny jinam, aniž by to u útvaru vešlo ve známost. Vždy v době provádění reaktivace byli postaveni do stráže speciálně vybraní vojáci. Ale ti naprosto netušili nic o reaktivacích!

Foto z areálu Javor 51 Borovno, zachycuje blíže neurčenou auto- mobilní techniku na vozidlech URAL pro manipulaci s jadernou municí

Příprava na reaktivaci: Termín provádění reaktivace zúčastnění lidé znali předem. Na místě byli vždy první lidé ze skupiny hl. inženýra. Do haly na vyklizené místo (nevyklízela se celá hala, jen její nezbytně nutná část!) přivezli nákladní auto URAL s nástavbou (Střelec např. uvádí, že bylo velmi podobné, ne-li identické, s vozidlem z fotek sovětských vojáků v Borovně z r. 1976). URAL byl obvykle zaparkován v autoparku útvaru a klíče od nástavby měli pouze lidé ze skupiny hl. inženýra. Vozidlo mohlo vypadat podobně, jako prověrkové stanice 2V11 a 2V41. Střelec a spol. do tohoto vozidla nesměli vstoupit. Vozidlo bylo doménou lidí ze skupiny hl. inženýra. Pokud Střelec tu a tam do nástavby nahlédl, viděl, že je zcela zaplněna patrně diagnostickou elektronikou. Některé bloky měly obrazovky (kulaté i hranaté). K zadnímu vstupu do nástavby byla postavena poměrně prostorná montážní plošina. Z nástavby auta byly vytaženy propojovací kabely na plošinu a vše bylo připraveno k zahájení reaktivace. Podle Střelce se v prvním autě vyhodnocovaly naměřené hodnoty při reaktivaci. Lidé ze skupiny hl. inženýra na reaktivace vždy přiváželi dva stejné kufříky, velké cca 70cm x 40cm x 15cm. Pomocí jakéhosi adaptéru kufřík připojili k elektronickému zařízení v nástavbě Uralu. Podle Střelce se používal jen jeden kufřík, druhý on považuje za náhradní.

Zadní vjezd do areálu MS (tudy přijížděla modrá T-138)

Vozidlo, které přiváželo zařízení, na němž měli udělat reaktivaci, bylo na podvozku Tatra-138 a mělo vysokou nástavbu s lomenou střechou. Vozidlo bylo modré barvy (jako tehdy mnoho podobných civilních Tater!) a mělo i civilní SPZ. Do muničního skladu přijíždělo vždy výhradně zadním vjezdem do muničáku. Někdo (oni nevěděli kdo) přivezl auto k bráně, tam předal papíry (podobné transporty byly vypravovány v režimu zvláštního stupně utajení, bez možnosti kontroly VB či VP) a klíče a odešel. Vozidlo s doklady převzal příslušník VKR a odvezl jej dovnitř muničáku do připravené haly. Pak také odešel. Naše zvláštní zařízení nikdy nepřijelo po železnici ani žádným jiným způsobem. Zde stojí zato připomenout, že lidé, pracující na reaktivacích, měli m.j. zakázáno vstupovat i do kabiny řidiče modré Tatry!

Manipulace s jadernou municí v podání Sovětské armády

Při hledání informací pro kauzu Hranice a Kozlov jsem na ruskojazyčných stránkách objevil informaci, týkající se odvážení sovětských JH z tehdejší NDR. Sověti prý věděli o obrovském zájmu zahraničních rozvědek o tuhle akci. Všude, kde bylo pravděpodobné, že zde byly JH, se rojili příslušníci různých rozvědek i lidé z medií. Těm sověti prý předvedli divadlo, které nebylo ve skutečnosti o ničem, vlastně taková liška, která běhá, budí pozornost a ocasem zametá stopy. Zatím sověti jinudy a jinak odvezli všechny své jaderné zbraně, aniž by si někdo něčeho všiml. Myslím, že ty nejúčinnější finty vypadají navenek docela obyčejně. Silně mi to připomíná modrou "izotermu" - vozidlo pro převoz JH. A to mi halmiso poslal obrázek, kdy sověti převáželi JH na obyčejném nákladním autě s plachtou! Na tohle oni byli mistři!

Tady u VÚ 8189 Mikulovice začínala činnost lidí z výše zmíněné skupiny vybraných specialistů. Po prvním hrubém popisu Střelce jsem naprosto nedokázal určit, co jim vlastně přiváželi. Hledal jsem, o kterou JH se mohlo jednat. On se časem asi také dovtípil, že by mohlo jít o jaderné hlavice. Vážené čtenáře prosím, aby nyní zapomněli na jisté deklarace v úvodu tohoto článku! Protože ti lidé prakticky měli od sovětů zakázáno snad i myslet (kombinovat známé informace) a báli se cokoliv zjišťovat a mluvit spolu, prostě směli myslet jen na svoji práci.

Reaktivace: Přivezené zařízení bylo připojeno na kabely z druhého připraveného vozidla. Nikdy toto zařízení nebylo vysunuto nebo vyjmuto z nástavby! Skupina specialistů (při reaktivaci to byli cca 4 lidé) si stranou od lidí hl. inženýra oblékli speciální těžké obleky a rukavice (proti radiaci) a nasadili si ochranné masky (stejné vidíte na fotce sov. vojáků, přenášejících JH). Přitom jim sověti tvrdili, že jim žádná radiace nehrozí! Nejdříve si oblékali rukavice, pak oděv a masku. Svlékání probíhalo obráceně, poslední odkládali rukavice. Ochranné prostředky byly uloženy v nástavbě izotermy.

Zadním vchodem vstoupili do nástavby izotermy. To, co bylo uvnitř, Střelec popisuje takto: Válec v průměru cca 2 m, dlouhý asi 3 m. vepředu ve směru jízdy měl válec vypouklé víko, zadní část válce měla přišroubovaný kovový kryt. Podle jeho informací jsem se pokusil nakreslit popisovanou věc. Po povrchu válce vedla nějaká půlkulatá trubka, která zabíhala do vypouklé přední části zařízení. Zvenku od předělu mezi vypouklým víkem a válcovou částí vycházel z malé rozvodné krabice kablík a byl ukončen v jakési krabici na levém boku zařízení u jeho zadní části. Sejmuli zadní kryt a pod ním byla vidět část nějakého technického zařízení, asi 1,5 m v průměru.

Střelec zařízení popsal takto: "Po odmontování zadní části kontejneru byla vidět zadní část hlavice. Průměr okolo jednoho metru, prostor mezi hlavicí a plechem vyplňovala hmota, vzhledově podobná polyuretanu. Byla vidět kovová příruba, která měla tři osazení (zřejmě dosedací a středící část). Byla velmi kvalitně opracována. Uvnitř bylo okolo osy rozmístěno mimo jiné 8 jímek, ve kterých jsme měnili napájecí články. Po vnitřním obvodu byly po 120° kolíky, které byly v kovovém pouzdře, ke kterému vedla elektroinstalace. Kolíky zřejmě měly projít skrze otvory v přírubě. Tato část obsahovala také dvě kabelové patice a do kříže na ně něco jako dva ventily. Pomocí venkovního závitu jsme tam připojovali jakési vysokotlaké hadice. Patice se propojovaly včetně těch hadic na aparaturu v Uralu. Tato část vnitřního prostoru hlavice byla asi 40 cm hluboká a byla od přední části oddělena kovovou (plechovou) stěnou".

Rozložení článků v kontejneru a základní míry jednoho kusu článku

Úkolem skupiny tedy byla postupná výměna 8 kusů el. článků. Články byly uloženy v zahloubeném prostoru do kružnice podle středové osy. Tvar jsem podle střelcova popisu nakreslil do obrázku jejich rozmístění. Každý elektrický článek byl uložen samostatně v jedné jímce a v definitivní poloze byl zajištěn šroubem, který byl proti povolení jištěn jednoduchým mechanizmem. Po uvolnění šroubu článek povylezl nad povrch. Patrně pod ním byla pružina. Vyměňovali je po dvou kusech. Pak museli čekat na souhlas k pokračování, nebo dostali pokyn k výměně za jinou sadu. Během jejich práce prováděli technici z nástavby Uralu měření. Úkolem montážníků bylo pečlivě prohlédnout každé místo v odkrytém prostoru na výskyt koroze nebo nečistoty, vložit nový článek z kazety a zpětně jej namontovat do zařízení. Na všechny šroubové spoje nanášeli stříbřitou pastu, podobnou zubařskému amalgamu. Před tím museli starou pastu odstranit. Pasta měla pravděpodobně sloužit jednak jako hermeticky těsnící prvek a také znemožnit samovolné uvolnění spoje při vibracích. Stará pasta byla totiž ztuhlá. Kontrola pevnosti spojů, aby nenastaly vibrace, patřila také do jejich úkolů. Střelec uvádí, že někdy měnili články i opakovaně, dokud nebyli lidé ze skupiny hl. inženýra v druhém vozidle spokojeni.

Po skončení práce, když dostali souhlas místo opustit, je jiný specialista ze skupiny hl. inženýra změřil dozimetrem a pokud bylo všechno v pořádku (prý vždycky bylo), svlékli si ochranné oděvy a odešli. Co se dál dělo s Tatrou-138 nikdo z nich neví. Jestli oni byli jediná skupina, která na zařízení pracovala, nebo nastoupila jiná nebo i několik dalších skupin specialistů a prováděli jiné činnosti, to oni nevěděli. Střelec ještě uvádí, že lidé ze skupiny hl. inženýra odcházeli až po nich zhruba o 1 - 1,5 hodiny později.

Ještě padla informace, že toto zařízení nikdy nezůstalo u útvaru přes noc! To se podle Střelce snad stalo jen jednou, ale detaily nezná. Oni tušili, že jde o jadernou hlavici, ale ze závažných důvodů si to nemohli nijak ověřit. Žádnou podobnou pochopitelně v životě neviděli. Dále Střelec uvádí, že přímo u reaktivací ani jinde v blízkosti nebyl vidět jediný sovětský voják ani sovětský civilista! Domnívá se, že jediná stopa k sov. armádě vedla přes skutečnost, že v době provádění reaktivace byl na pěchotní střelnici sovětské posádky Jeseník přistaven sovětský vrtulník se skupinou sov. vojáků. To byla snad jediná stopa, vedoucí k sovětské armádě.

Ptal jsem se Střelce, jestli byl u počátků reaktivací. Střelec to neví přesně, domnívá se, že první podobné věci se začaly dít už někdy v r. 1976 a trvaly do roku 1989! Osazenstvo skupiny specialistů se postupně měnilo.

Velmi pikantní je tato informace: Členové skupiny různě - většinou po jednom až dvou lidech navštěvovali Milovice - velení sovětských vojsk na našem území. Tam dostávali různé instrukce a informace. Na jaře r. 1989 je svolali do Milovic ve větší skupině a sdělili jim, že v ČSSR pravděpodobně dojde ke změně politického systému. Nabídli jim odchod do SSSR včetně jejich dalšího uplatnění. Po celou dobu jim sověti zdůrazňovali, že jsou nositeli státního tajemství SSSR. Střelec nakonec z obav, aby neskončil i s rodinou neznámo kde a možná beze stopy (to sovětům pochopitelně nikdo z nich neřekl), tuto nabídku odmítl. Dokonce se nějak domluvili, že to udělali v podstatě všichni stejně! Sověti to akceptovali, ale připomněli trvalý slib mlčenlivosti (samozřejmě asi všem!).

Izotermický přepravník JH na podvozku T-138

Dokud jsme já ani on nevěděli, co jim to vlastně vozili, bylo nemožné se pouštět do jakýchkoliv dalších spekulací. Zůstávali jsme na mrtvém bodu. Jedním z prvních mých kroků bylo, že jsem Střelcovi postupně posílal obrázky JH v kontejnerech i bez nich, fotky samotných kontejnerů a spousty doprovodných informací. Úkolem č. 1 bylo zjistit, na čem to vlastně pracovali. Pečlivě jsem vybíral všechny dostupné obrázky hlavic pro výše uvedené typy raketových komplexů, ale pořád jsem dostával stejnou odpověď: Ne, to bylo větší! Takto a podobně jsem se Střelcem strávil v e-mailové komunikaci zhruba 3/4 roku! Bez nějakého hmatatelnějšího výsledku!!! Časem mi potvrdil, že "jejich" modrá T-138 s nástavbou se nápadně shoduje s vozidlem pro převoz JH - s tzv. izotermou, který jsem našel na webu fanoušků Tater. Doprovodný text u obrázku je jejich práce.

Takže naši lidé pracovali na jaderných hlavicích?! A sami?! Neuvěřitelné… V hlavě se mi honilo: PROČ SE TO DĚLALO BEZ SOVĚTŮ? (stále existuje silné dogma: to přece není možné!!!). Na žádnou podobnou otázku nemám odpověď. Za této situace jsem si se Střelcem upřesňoval různé informace. Tito specialisté byli sice příslušníky ČSLA, ale spadali zcela pod pravomoc sovětské armády! Střelec mi například popsal příhodu, kdy ho v jisté delikátní situaci přistihli příslušníci VB. Následoval jeho transport na oddělení VB. Střelec a spol. měli příkaz v nouzi podat jen informaci, aby volali telefonní číslo skupiny hl. inženýra. Zde byla stálá služba. Po poměrně krátké době se dostavil vyšší velitel VB, omluvil se mu za zadržení a byl volný. Už nikdy se o tom nikde nepromluvilo!

Získáváním podrobnějších informací a upřesňováním již ověřeného jsem strávil skoro půl roku. Pochopitelně jsem také kombinoval, ale k ničemu to nevedlo. Například mně napadlo, jestli nejdeme po špatné stopě a zda by nemohlo jít o chemické zbraně, případně o zbraně biologické. Ostatně na severní Moravě leží poblíž Králíků obec Těchonín a kdo chce vědět víc, k dispozici jsou články o současném Centru biologické ochrany i kusé zprávy o historii tohoto pracoviště. Tato cesta se ale po čtvrt roce ukázala jako špatná, o tom to nebylo!

Pak přišel duben 2008 a věci se pohnuly! V televizi na ČT2 té době šly postupně první a druhý díl filmů "Rudá hvězda nad Německem", které jsem tehdy úspěšně prošvihl (ale už jsem ho sehnal a viděl). Střelec se naštěstí díval a obratem mi mailoval, že už ví! Ve filmu m.j. byly vidět SS-20 za pochodu a v komentáři bývalý západoněmecký kancléř W.Brandt řekl, že jaderné hlavice pro tyto rakety byly skladovány na území NDR, ošetřovali je zaškolení odborníci z jejich armády. Později prý do NDR putovaly i nosiče tempem cca 1 kus za měsíc! Je to sice k neuvěření, ale protože Střelce nikdy (po listopadu 89) nenapadlo pátrat po pravém důvodu jejich angažmá pro sov. armádu, nezaregistroval postupně se objevující obrázky vojenské raketové techniky na internetu. Mimo jiné i SS-20, nebo TOPOL, které jsou v podstatě pokračovateli SS-20 Pioneer. Jinak by poměrně brzo zjistil, na čem pracoval.

RSD-10, mobilní komplex středního doletu	Detail kontejneru bojové části

To, co jim do Mikulovic vozili, byla JH komplexu RSD-10 (SS-20 Pioneer) vč. kontejneru. Abychom byli přesnější - šlo o tzv. bojovou část (BČ) v kontejneru. Pochopil jsem, proč Střelec nezabíral na obrázky JH a jiných detailů systémů do SS-12 včetně!

Od té chvíle nám (spoluautor článku halmiso mi dělal velmi potřebného konzultanta a oponenta) bylo jasné, že jde opravdu o jadernou hlavici a už bylo nepochybné, k jakému systému patřila. Podívejte se na obrázek přední části kontejneru s raketou pro SS-20 a tu podobnost s obrázkem, jak to popisoval Střelec už loni, nelze nevidět!

Pokud by někdo myslel, že jsem si obkreslil tvar přední části kontejneru SS-20 z fotek na webu a pak to vydával za výkres podle vyprávění Střelce, není to pravda. Věci se seběhly tak, jak jsou popsány.

Ale pokračujme v popisu techniky. Halmiso se nechtěl smířit s představou popisovaných el. článků. V raketové technice se užívaly tzv. vzduchové baterie, které se (zjednodušeně řečeno) vlivem tlaku vzduchu zhroutily do sebe a při tom vyráběly el. energii. Ty ovšem vypadají jinak. Tak hledal, důkladně hledal, a nakonec mi poslal pár obrázků s komentářem. Já je předal Střelcovi bez komentáře a ten obratem potvrdil, že skoro přesně tak vypadaly jejich el. články! Byly jen o něco větší. Poslali jsme mu totiž obrázky měřících dozimetrů, na kterých se načítá expozice ozáření. Tohle oni vyměňovali, jinde se vyhodnocovala expozice od namontování do výměny a měli přehled, kolik radiace z JH uniklo od kontroly ke kontrole. Takže naši specialisté byli voděni za nosy celou dobu jejich spolupráce se sověty!

Krátký popis částí rakety systému SS-20: Popis je nutný k tomu, aby měly další řádky smysl. Technická data a podrobnosti uvádět nebudu, jsou všechny popsány ve specializovaných pojednáních. Všechny známé obrázky SS-20 ukazují nosič v kontejneru, spojený s hlavicí, přesněji řečeno s bojovou částí v kontejneru. Oba díly jsou uloženy na mobilním odpalovacím zařízení na podvozku MAZ-547A.

Zákres orientačních mír RSD-10 (odvozeno od základních parametrů nosiče a OZ)

Asi nejdůležitější částí SS-20 byla bojová část, někdy nazývaná bojový blok (BČ). Měla vnější průměr kontejneru 2,14m (vnější průměr měl kontejner stejný po celé své délce), bez kontejneru měla BČ délku 3,31m. Vložena do kontejneru mohla měřit na délku cca 4,4m (přepočtem z obrázků). Celý kontejner s bojovou částí se na loži zasunul do nástavby izotermy, která byla uvnitř dlouhá něco přes 5m. Střelec říká, že uvnitř nástavby moc místa navíc v obou směrech (šířka i délka) nebylo. To koresponduje s tím, co vychází nám. Na spodní části obrázku BČ je vidět spojovací třmen (obruč), který nese 4 kluzáky. Ty vystřeďovaly horní část rakety při startu, když se uvnitř kontejneru dala do pohybu. Jakmile BČ opustila kontejner, mechanický systém rozpojil obruče a odhodil je i s kluzáky do prostoru.

První prototypy SS-20 měly při zkouškách jaderné hlavice s jednou samostatnou hlavicí o účinnosti 1 Mt (MOD 1-UTTK). Seriově se pak na SS-20 osazovala hlavice typu MIRV (MOD 2), která obsahovala 3 JH, každou o délce 1,6m a max. průměru 0,64m. Tyto hlavice byly uvedeny do výzbroje 14.3.1976. Řídící elektronika dokázala každou hlavici navést na jiný cíl s udávanou přesností 0,55 km. Bylo možné také použít 2 kazety, které obsahovaly 18 klamných cílů. Rozuměj klamné pro protiraketovou obranu.

Trojice JH se nazývala hlavní část (HČ) a jednotlivá hlavice byla nazývána bojovým blokem. Tři samostatné kuželovité hlavice byly připevněny na kruhové základně tak, že vnitřní hrany JH byly rovnoběžné a byly tak k sobě vzájemně nakloněny. Celkově měla tato HČ účinnost 3x150 kt.

Trojice JH - tzv. hlavní část	Komplex RSD-10 s raketovým nosičem

Podle informací od Střelce a podle dalších znaků zde byly bojové bloky v kontejneru pro SS-20 skladovány odděleně od nosičů. Za dosedací přírubou byla BČ utěsněna zmiňovanou pěnou a takto byla hermeticky uzavřena. Měřením a počítáním jsme došli k závěru, že dosedací příruba BČ - kterou znali lidé ze skupiny reaktivací - patrně spojovala BČ s přechodovou částí (kuželem). Jistou logiku to má, protože když byla BČ vynesena na balistickou dráhu, byla dál ovládána čtyřmi raketovými motorky 4RDTT, které spolu s HČ, řídícím blokem a HČ tvořily celek - bojovou část. Prohlédnete-li si podrobnější obrázek BČ, uvidíte na dolní části obrázku kružnice v těle kuželu, jakoby předznačené jednotlivými malými otvory. Do kuželu zasahovala horní část 2. stupně nosiče a pod těmito naznačenými otvory ústily ventily ze spalovacího prostoru motoru. Pokud systém zjistil, že byly dosaženy správné parametry trajektorie, vyslal impuls k ventilům. Ty se otevřely, tlak hořícího paliva vyrazil naznačené otvory a tudy unikl do prostoru tlak ze spalovacích prostorů a motor zhasl. Já předpokládám, že pak byl odhozen nepotřebný přechodový stupeň (kužel) a že k cíli se začala samostatně pohybovat HČ s řídícím blokem a ovládacími motorky.

Velmi pravděpodobně i u SS-20 byl dodržen status, že JH (zde celá bojová část) bude skladována odděleně od nosiče. Ovšem prakticky všechny fotografie SS-20 ukazují kompletní kontejner s raketou (tedy vč. BČ) sesazené dohromady. Je možné, že z nějakého důvodu sověti tajili, kde je stykovací rovina, aby z toho nemohl protivník odvodit další důležité informace.

Ze Střelcova popisu vyplývá, že oni viděli a dobře znali jen zadní část kontejneru, když odmontovali zadní víko. Bočními dveřmi nástavby pak tu a tam částečně viděli předek kontejneru s vypouklým víkem. Ten byl před odpálením rakety odhozen pyrotechnickou patronou ještě v době, kdy byl kontejner ve vodorovné poloze. K náložkám vedl kablík s koncovkou, patrný na některých obrázcích na levé straně kontejneru. Kablík ústil do velké krabice na levém boku kontejneru. Při odhození víka se kablík z velké krabice vytrhl. Ta velká krabice byla pravděpodobně odtrhová svorkovnice. Zezadu do ní přicházel kabel, vedený vně pláště kontejneru v kabelovém kanálu. Tudy byl do okamžiku startu umožněn kontakt s nosičem i JH. Po odpálení už ne, protože nosič s JH se dal do pohybu směrem ven z kontejneru a přerušil se kontakt mezi raketou a kontejnerem. Dost jsme se natrápili s faktem, že Střelec tak velkou krabici neznal a tvrdil, že to co znal, mělo tu krabici menší. Mohlo jít o nějakou modifikaci, ale pravděpodobnější bylo, že znal jen polovinu celku, umístěnou na kontejneru BČ. Druhou polovinu, umístěnou na kontejneru 2. stupně vidět nemohl. Po sesazení BČ s nosičem byly pravděpodobně obě části stykovací svorkovnice překryty jedním velkým krytem, tak jak to známe z obrázků SS-20.

Dále z popisů Střelce lze odvodit, že pokud nebylo odňato přední víko nebo nebyl celek rozpojen ve druhé dělící rovině a pokud nebyla porušena "ucpávka" z pěny, mohla být bojová část dlouhodobě skladována a dokonce i ošetřována a přitom byla zachována její hermetičnost vůči vnějším vlivům. Pokud si na stránkách o SS-20 najdete obrázek nebo video startu rakety, uvidíte, jak se vysunou tři špičky hlavní části a pak se objeví celá bojová část. Někdy v tomto okamžiku odletují od rakety jednak horní třmeny s kluzáky, umožňující vystředění rakety v kontejneru při jejím pohybu a pak odlétá dost velký oblak kusů jakéhosi materiálu. Může jít o roztrhanou pěnovou ucpávku, která se ocitá venku a již není potřeba.

Jedna z mála fotografií odkrytého krytu bojové části (manipulace s jadernou hlavicí - bojovým blokem)

Žádné podrobné informace k SS-20 prakticky nejsou k dispozici. Proto váháme nad obrázkem, kde na částečně odkryté BČ obsluha nasazuje (nebo mění) vlastní JH. Je možné, že skladování kompletních BČ, zastříknutých pěnou je jedna věc, ale že na sestykované BČ uměli vyměnit jednotlivou JH. Samozřejmě tím byla zrušena těsnost bojové části vůči vnějším vlivům. Napadá mně, jestli takto mohli změnit složení HČ a například ponechat jednu JH a místo dalších dvou nasadit dvě výše zmiňované kazety s klamným cílem. Možná se to časem dozvíme.

Z výše uvedeného, pokud je čtenář ochoten akceptovat mnou prezentované informace, je v podstatě prokázané, že sovětská armáda měla minimálně na územích NDR a ČSSR od druhé poloviny 70. let umístěny a skladovány jaderné hlavice pro komplex RSD-10 (SS-20 Pioneer). Zda i v ČSSR byly uskladněny části nosičů tohoto komplexu si nedovolím tvrdit, nemám pro to tvrzení jediný důkaz. Po všech zkušenostech s klamáním a utajováním ze strany sovětské armády a s přihlédnutím, že tehdejší oficiální místa NSR věděla o JH pro SS-20 v NDR, by bylo podivné, kdyby tento model sověti uplatnili v ČSSR jen napůl!

Skladování bojových částí SS-20 v ČSSR: Je mnoho otázek, na které zbývá najít odpověď! Například na jednu z klíčových otázek, kde byly tyto JH skladovány. Domníváme se, že můžeme téměř jistě vyloučit depoty Akce Javor. Přece jen elektrická jeřábová kočka, která byla v Javorech montována na stropě haly a spouštěla náklad dolů do haly, by neunesla celou BČ od systému SS-20. Udávaná váha je 1500-1740 kg! Navíc personál Javorů by v zázemí skladu dokázal potřebné úkony na hlavicích udělat sám a pak by to celé vůbec nemělo smysl. Na Javor tedy zapomeňme! Zapomeňme i na sklad leteckých jaderných pum v RTB poblíž letiště Boží Dar. A zapomeňme i na sklad jaderné munice v PRTB v Kozlově. Reaktivace probíhaly už devět let před tím, než byl Kozlov vůbec postaven.

Myslíme si, že platí model, kdy BČ SS-20 byly skladovány v té zemi, kde se na nich prováděly potřebné úkony. Tedy kromě SSSR ještě v ČSSR a v NDR. Když vezmu v úvahu informaci o požadavcích sov. armády na skladovací prostory, nemůže mně nenapadnout podzemí bývalých dělostřeleckých tvrzí na česko-polském pomezí. Konkrétně ADAM a SMOLKOV, do jisté míry i HŮRKA (některé prameny uvádějí Horka). Tyto sklady a rovněž i místo reaktivací Mikulovice leží na severní Moravě, poměrně blízko u sebe. Podzemní prostory tvrzí jsou vybudovány ve skále, nad hlavou zde máte 30-40m rostlé skály. Průnik radiace prakticky veškerý žádný. Družicové sledování parametrů, jako je radiace, teplota apod. nic neukáže. Pro běžné zbraně jsou sklady naprosto nedobytné. Jsou prakticky nepřístupné a perfektně se dají hlídat, jako odloučená pracoviště byly podřízeny VÚ 8189.

Postupně si Střelec vzpomínal, že jeho bývalý šéf mu dával některé informace, které začínaly mít smysl teprve nyní. Jednak to, že "sověti k nám navozili spousty svinstva" (šéf naznačoval, že "jaderného a že prý sem nacpali nějaké věci, které nakonec nedosáhly plánovaných parametrů v doletu, že to létalo daleko méně!") a jindy mu říkal, že v jisté době sověti na naší armádě požadovali skladové prostory. Nechtěli ale žádné stavby na povrchu, ani částečně pod povrchem. Požadovali podzemí, žádné novostavby! (Vzpomeňte si - Střelec nesměl na Adam, Hůrka ani na Smolkov!) Všechny tyto dělostřelecké tvrze ČS. opevnění 1935-38 byly stavebně dokončeny již před válkou. Každá taková tvrz měla vchodový objekt, které byly prakticky identické, někde jen zrcadlově otočené. Zde se překládalo střelivo a vše potřebné pro život i válku v podzemí. Po válce všechny tyhle vchodové objekty vč. podzemí převzala armáda a kromě Hůrky je vlastní dodnes. Proč Střelec nesměl do těchto míst? Možná by tam zahlédl povědomou modrou Tatru? Nebo vevnitř skladů známý válec s vypouklým víkem?

Vím, že AČR nám žádné informace neposkytne. Ještě mám v živé paměti, jak mně odbyl pan Čírtek - mluvčí AČR - po mém dotazu na JASYR. Slíbil, že mi zcela jistě odpoví a pak mi sdělil odpověď, že jim není nic takového známo! Ještě jednou děkuji AČR! Informace jsou patrně tajeny ještě dnes tolik, že to ví jen pár lidí. Možná existuje dodnes tajná dohoda mezi SSSR a ČSSR o uložení a skladování těchto zařízení, ale nedělejme si iluze, to nikdo asi nepřizná. Dnes rozhodně ne, jestli vůbec někdy. Jedině pamětníci, jak znalí tak neznalí, by si na něco povědomého mohli vzpomenout. Jak se ale zdá, ti znalí se dodnes bojí promluvit.

O jednom člověku (kromě Střelce) ale přece jen vím! Na reaktivacích pracoval asi 2 roky po ukončení VAAZ, pak se odešel dál odborně vzdělávat a později se v oboru stal uznávaným odborníkem. Dosáhl mnoha významných postů. Dnes již není vojákem z povolání, ale v oboru pracuje dodnes. Znám jeho jméno i pozici, kterou dnes zastává, ale bez jeho svolení ji nezveřejním. Pochopitelně jsem dotyčnou osobu kontaktoval, ale ani na druhý pokus nijak nereagoval. Přitom je mi jasné, že on by do věci mohl vnést jasno, patřil k těm informovaným! Dnes se úzkostlivě vyhýbá čemukoliv, co by mu tuto dobu připomnělo.

Pro vaši lepší představu uvedu pár informací o dělostřeleckých tvrzích, které jsem čerpal na perfektním serveru E-DATABÁZE ČS. těžkého opevnění 1935-1938.
Všechny tři tvrze patří k těm, které byly dokončeny před vypuknutím války. Na příkladu tvrze ADAM se podíváme, jaké měla tvrz objekty a k čemu sloužily.

Uvedený popis tvrze neslouží jako kvalifikovaný průvodce objektem! Má pouze pomoci čtenářům orientovat se v našem článku. Zájemci o úplné a kvalifikované informace o tvrzích nechť hledají informace na specializovaném serveru Opevneni.cz.

80. léta - sovětská delegace v čele s vrchní velitelem vojsk VS maršálem Kulikovem při inspekci tvrze Adam	Hlavní průběžná galerie v podzemí tvrze Adam, stav po poválečných úpravách, foto z 80. let

Tvrze byly postaveny jako velmi odolné objekty, ve kterých se dalo určitou dobu bránit nezávisle na okolní situaci. Měly vlastní zdroje el. energie, filtrace vzduchu a zdroj vody. Jednotlivé bojové objekty na povrchu byly poválečnými úpravami zbaveny nouzových východů. Do podzemí se tedy dalo vstoupit pouze vchodovým objektem. Blízko za ním bylo na obou stranách hlavní přístupové chodby stálé minové zařízení. V případě, že by vchodový objekt nepřítel dobyl, zavalili by obránci tímto zařízením jedinou přístupovou chodbu. Z podzemí byl pro tento případ vybudován šachtový nouzový východ.

Od vchodového objektu vedla do podzemí hlavní chodba, kterou obsluhovali podzemí pomocí úzkokolejné dráhy a speciálních vozíků. V hloubi podzemí pak byl m.j. centrální sklad střeliva. K překládání nákladu z vozíků do podzemí sloužila dlouhá překládací rampa v chodbě.

Stavební dispozice dělostřeleckých tvrzí podle mého názoru skoro ideálně splňují požadavky, které by mohly být položeny při hledání objektů pro skladování jaderných hlavic v tehdejší ČSSR.

Všechny tři tvrze jsou celkem v přijatelné vzdálenosti od Mikulovic. Vchodové objekty dělostřeleckých tvrzí byly v rámci poválečných úprav rozšířeny přístavby budov navazujících na vchodové objekty. Před nimi jsou zvenku nakládací rampy pro nákladní aut a k ní jsou vyvedeny ze vchodového objektu kolejnice. Spekuluji: bylo možné zajet s izotermou do přístřešku a zde skrytě vysunutou BČ přeložit na speciální vozík, který by ji dopravil přes vchodový objekt do skladovacího sálu v podzemí. Ale zdá se, že bylo také možné auto přistavit k rampě zvenku a po kolejnicích pomocí vozíku zavézt náklad do podzemí. Jak to bylo skutečně, to nevíme jistě. Možná by se ještě dnes našly stopy úprav, umožňujících skladování těchto zařízení. Jenže vás sem armáda nepustí.

Do dnešní doby vlastní AČR tvrze Adam a Smolkov. Adam je zcela nepřístupný, Smolkov můžete navštívit jen kousek po povrchu naučnou stezkou. Hůrka byla letos předána městu Králíky a je zde připravováno zřízení muzejní expozice.

Závěr: Zdá se být téměř jisté, že padlo jedno tabu. Jaderné hlavice pro komplexy RSD-10 (SS-20) se na našem území vyskytovaly a nebyl to jeden kus. Pro existenci nosičů těchto zbraní na našem území nemáme žádné poznatky ani důkazy. Ovšem byl bych velmi opatrný kategoricky prohlásit, že zde nikdy nebyly! Proč ne, když v NDR ano?! Není náhoda, že ve dvou sousedních zemích tehdejšího východního bloku byl praktikován stejný, nebo velmi podobný systém. Samozřejmě nám chybí odpovědi na mnoho otázek:
- proč sovětská strana předala ke sladování jaderné zbraně jiné zemi VS? Jaký měla důvod?
- o jakou koncepci tady šlo?
- proč tato zařízení neobsluhovali svými lidmi a prostředky, když zde jejich vojska pobývala a běžně jaderná zařízení skladovala a ošetřovala?
- našich lidí, kteří se těchto aktivit účastnili, přece jen je docela dost. Proč nikdo nepromluví?

Nemohu si nevzpomenout na dobu, kdy jsem zveřejnil, že taktické raketové systémy země-země byly odpalovány z "civilu" do VVP. Tehdy se na mně snesla vlna kritiky, že tohle není možné, že se střílelo výhradně v SSSR a padaly i další "neprůstřelné" argumenty. Uběhlo pár let a prokázalo se, že moje informace byly tehdy korektní. Jen trochu pobořily dosud zaběhané způsoby myšlení. Domnívám se, že v případě jaderných hlavic pro SS-20 to bude podobné. Uvítal bych, kdy se ozvali lidé, kteří o tom něco ví a podělili se s námi o své poznatky. Třeba anonymně, na Forum.fortifikace.net, pro jejich klid.